První žáci, které jsem začal učit češtinu explicitně si příliš nevěřili. Z různých důvodů se domnívali, že složitou pravopisnou látku nemohou zvládnout. Volil jsem proto začátky hodin, ve kterých mi šlo především o to, aby si žáci zažili úspěch: rozložil jsem dovednost z cíle hodiny na co nejmenší jednotky a v úvodu hodiny s pomocí tabulek aktivizoval v myslích žáků dovednosti, které potřebovali pro splnění cíle dané hodiny. Žáci si díky tomu nejen zažívali úspěch (tohle vlastně umím!), ale také měli hned na úvod aktivizované ty znalosti v mozku, které byly nezbytné pro zvládnutí plánované látky. John Hattie podotýká, že „při řešení většiny školních úloh už musíme znát asi 90 procent toho, co se snažíme zvládnout“ (Prokazatelné učení, s. 71), a tyto začátky hodin, popsané v teoretických východiscích této stránky nebo v blogovém příspěvku o praktických tipech, žákům zvědomovaly, že tyto znalosti mají.
S postupem času se nám s kolegy na škole podařilo vytvořit solidní kulturu učení a začal jsem si všímat, že děti už moje začátky hodin s tabulkami nehltají jako dříve. Naopak se během nich začínaly nudit a já často musel čekat na ztišení a soustředění. Pro to, abych je „chytil“ a zapojil do hodiny, už si tolik nepotřebovaly dokázat, že něco umí, ale mnohem více potřebovaly splnitelnou výzvu, u které se zapotí. Odpověď na tuto potřebu se příhodně objevila v knížce Douga Lemova Teach Like a Champion 3.0 v podobě techniky „Do Now“. S drobnými úpravami jsem ji převedl do svojí praxe a vypadá následovně:
Ještě před hodinou položím na stůl každého žáka krátké zadání. Vzhledem k vybavování z paměti je dobré, když naváže na předchozí hodinu, ideální je, když při tom aktivizuje látku, kterou budou žáci potřebovat v hodině stávající. Zadání jde také napsat na tabuli. Několik příkladů ukazuji na obrázcích níže.
Žáky na začátku hodiny jen pozdravím a řeknu jim, kolik času mají na vypracování úkolu a že mohou začít pracovat. Aby měli o čase přehled, pouštím jim na tabuli stopky. Úkol většinou trvá okolo tří minut. Protože děláme cvičení na začátku každé hodiny, vytvoří se u dětí rychle návyk, takže nepotřebují instrukce kromě těch vytištěných na úkolu.
Po uplynutí časového rámce nastavím na stopkách 60-90 sekund a řeknu žákům, aby si výsledky porovnali se sousedem. Během diskuze mám jako učitel možnost nahlédnout, jak se žákům dařilo. Jedna z věcí, na kterou se při tom zaměřuji, je, jak se daří žákům, kteří si příliš často nezažívají úspěch. Někdy jim v této fázi mohu pomoct (pokud to už nedělá partner z jejich dvojice), většinou se ale dívám na to, co mají správně, abych je mohl při společné kontrole úkolu vyvolat a dát jim prostor zažít si úspěch.
Následuje krátká kontrola zadání. Během ní vyvolávám žáky bez hlášení. Ten, kdo je vyvolaný říká svoji odpověď, zbytek třídy má za úkol buď luskat prsty, pokud s odpovědí souhlasí, nebo zvednout ruku, pokud má jinou odpověď. Díky tomu jsou i během kontroly zapojení všichni. Luskání prstů je navíc silně podporující – je fajn říkat něco správně a slyšet, jak vám celá třída luská. Zvednuté ruce zase otevírají diskuzi, obzvláště pokud zvolíte otevřenější zadání.
Během necelých deseti minut se díky tomuto začátku hodiny podařilo nastavit studijní prostředí, vybavit z paměti dřívější látku, aktivizovat znalosti, které budou žáci potřebovat do začínající hodiny, a někdy také krátkým komentářem nebo luskáním během kontroly podpořit žáky, kterým dělá učivo problém.
Jako velkou výhodu „Do Now“ vnímám to, že jsou žáci od začátku vtaženi do práce, takže se ve třídě od první minuty nastaví pracovní atmosféra. Tím, že žáci vypracovávají zadání sami, mají zároveň prostor se usadit, připravit a začít se soustředit. Díky stopkám na tabuli mají pojem o časovém rámci, ve kterém mohou tuto svoji potřebu nasytit a zároveň splnit úkol.
Dalším bonusem takového začátku je to, že také mně jako učiteli dovoluje připravit se na hodinu (tím spíše, pokud je v hodině asistent, který zadání rozdá!). Žáci od začátku pracují, aniž by mě u toho potřebovali a já můžu čas tento čas využít: někdy k tomu, abych si zkontroloval žáky, kteří by mohli mít problém, někdy k tomu, abych si v rychlosti proletěl plán hodiny nebo nachystal materiály, a někdy – jak podotýká Lemov – dokonce i k tomu, abych si srknul kávy.